09.05.2018 - Adam Barbořík
počet přečtení: 2309
vytvořeno 09.05.2018, upraveno 09.05.2018

Anketa České unie sportu: Ženy mnohdy muže ve sportu předčí, shodující se trenérští experti

 

Hodně kontroverzí a v drtivé většině negativních reakcí vyvolal článek místopředsedy Českého olympijského výboru Zdeňka Haníka v časopisu Reflex „Holky chtějí remizovat“. Zcela chybný pohled, nespravedlivé a jednostranné hodnocení nebo naprosté zjednodušení problematiky – v tom se odmítavé názory až vzácně shodují. Je vůbec profesionální sport vhodný pro ženy a dívky? Ničí opravdu jejich psychiku a kazí postavy? Nebo je role „něžného pohlaví“ především u plotny a v roli strážkyně krbu?

 

Česká unie sportu přináší anketu. Tu provedla mezi sportovními trenéry, kteří mají zkušenosti s vedením žen. Na stejných stránkách časopisu se vyjádřil také Miroslav Jansta, předseda ČUS. „Jako šéf největší sportovní organizace v České republice jsem považoval za nutnost přinést k tomu svůj pohled a zejména podpořit úlohu žen ve sportu. Musíme si uvědomit, že naše současné největší mezinárodní úspěchy přinášejí právě ony. Obávám se, že panu Haníkovi nešlo o diskuzi, jak je v současné době moderní říkat. Místo toho přinesl kategorické soudy typu, že ženy nepatří do vrcholového sportu, a když ano, tak jsou to vlastně chlapi bez koulí. A takhle se přece akademická diskuze nezačíná,“ prohlásil Miroslav Jansta.

 

Anketa trenérů

„Zdeněk Haník je zvláštní člověk. Nemůžu říci, že by psychologii sportovců úplně nerozuměl, ale vůbec nechápu, jak mohl takovou neodbornost vyslovit. Celý život trénuji ženy a přiznám se, že mi často dávají zabrat, ale samozřejmě chtějí vítězit stejně jako muži. V tom nevidím rozdíl. Stačí jen připomenout mistryně světa, mou partnerku Šárku Kašpárkovou, nebo juniorskou světovou šampionku Michaelu Hrubou. Bez vůle a motivace by nikdy nevyhrály. Navíc pohled na ženy, které se věnují vrcholovému sportu, je krásný – ať vezmeme atletiku, basketbal, volejbal nebo jinou disciplínu. Upřímně řečeno, když se v televizi objeví některý ze čtveřice tzv. odborných komentátorů Haník, Ježdík, Csaplár nebo Lener, tak mě to dráždí, protože ve své trenérské kariéře toho moc nedokázali, ale hodně lidí otrávili.“

MICHAL POGÁNY, atletický trenér, který trénoval mj. trojskokanku Šárku Kašpárkovou nebo výškařku Zuzanu Hlavoňovou a momentálně vede talentovanou Michaelu Hrubou

 

„Na jedné straně se Zdeňkem Haníkem souhlasím – po psychické stránce jsou ženy náchylnější. Netvrdím, že co žena, to ´problémový´ sportovec, ale přece jen je dokáže ovlivnit a rozhodit více věcí. Pokud však jde o motivaci, emoce a touhu vítězit, tak jsem přesvědčen, že to mají s muži úplně stejné. V boxu musejí rozhodně uplatnit odvahu a vůli naplno bojovat, jinak by byly v ringu bity. Neznám boxerku, která by nechtěla vyhrát. Navíc neplatí ani tvrzení, že sportovkyně v silových sportech nejsou pohledné a že jim příprava kazí postavy. Je to stejné jako u mužů. Existují určitě výjimky, ale stačí se jen podívat na naše momentálně nejlepší profesionálky!“

LUKÁŠ KONEČNÝ, bývalý mistr světa v boxu ve welterové váze, dnes trenér nejlepších českých boxerek – Fabiany Bytiqi a Lucie Sedláčkové

 

„S názory Zdeňka Haníka nesouhlasím. Jeho závěry jsou příliš schematické a zjednodušené. Psychika žen je pochopitelně jiná, ale v průběhu třiceti let, kdy působím v ženském fotbalu, jsem zažil hráčky, které mířily za úspěchem stejně tvrdě jako muži. Jako příklad může posloužit Pavlína Šťastná, která to dotáhla do Bayernu Mnichov a také do americké profesionální ligy. Podobných fotbalistek bylo a je víc, nyní třeba sestry Martínkovy, které hrály ve Švédsku. Kdyby jim stačila remíza, nikdy by takovou kariéru nezažily. Ve Švédsku, Francii, Německu a USA jsou profesionální ženské soutěže a přístup veřejnosti k hráčkám je úplně jiný. Ve Švédsku by navíc po takových slovech musel pan Haník opustit funkci v olympijském výboru. Holky jsou samozřejmě na psychiku citlivější a individuální psychologická příprava bývá jiná. Bylo by však proti přírodě, kdybychom jim upírali stejné emoce, radost, nadšení. Pro úspěch dokáží trénovat často i tvrději než muži. Jen na rozdíl od nich dostávají pouhý zlomek finanční odměny.“

DUŠAN ŽOVINEC, dlouholetý trenér české ženské fotbalové reprezentace i ženského týmu Sparty Praha

 

„Slova pana Haníka mě velice překvapila. Vůbec nevím, kde ty zkušenosti se ženským sportem nabral. To jsou volejbalistky o tolik jiné? Já trénuji basketbal přes dvacet let, z toho většinou ženy. Musí se s nimi samozřejmě pracovat trochu odlišněji, zejména v rámci motivace. Určitě však vyhrávat chtějí, nejen remizovat! V určitých chvílích dokonce dokáží vydat ze sebe větší výkon než chlapi, jsou ochotné do toho jít úplně na krev. Obětují tomu někdy více, než chlapi. Proto mě článek od pana Haníka opravdu šokoval. Mám zkušenosti zcela opačné. Trénuji teď v Nymburce na vrcholové úrovni, vedl jsem reprezentační týmy. Je pravda, že v ženách prohra více zůstává, zabývají se tím, různě analyzují. O to více se pak namotivují. Zažil jsem několik úžasných tréninků po prohře, kdy do toho šlapaly mnohem více, nevykašlaly se na to. Cílevědomost v tréninku je už žen daleko větší, to mohu potvrdit.“

Daniel Kuruc, basketbalový trenér z Nymburka

 

„Myslím si, že v soupeření se ženy podobají mužům. Je však pravda, že hůře snáší kritiku. Americký fotbal hraje různé spektrum dívek. Většinou se jedná o zdravotní sestry nebo záchranářky či studentky vysokých škol. Vyhledávají adrenalin a kontakt, který v jiném sportu nezažijí. Registruji u nich, že jim jde primárně také o výsledky. V některých případech je to dokonce vyhrocené. Po zápase si třeba ani nepodají ruce, rivalita je u nich velká. Zápasové momenty více prožívají. To muži nemají problém se po utkání poplácat se soupeři.“

Bohuslav Rom, reprezentační trenér amerického fotbalu a prezident klubu Příbram Bobcats.

 

„Článek Zdeňka Haníka je obecně špatným pohledem na téma, které otevřel. Proč by se na provozování vrcholového sportu žen mělo pohlížet jinak než na vrcholový sport mužů? Otázky kolem snášení zátěže resp. psychiky či formování postavy jsou stejně individuální jako u chlapů. Já se pohybuji celý život u kanoistiky a nemohu říci, že by ženy nebyly schopné plnohodnotně sport na vrcholové úrovni provozovat. Pokud chtějí. Nemají přirozeně tolik síly, která je pro boj s vodou výhodou, a mají některé specifické odlišnosti, které je ale z vrcholového sportu vůbec nevylučují. Ženy musí být velmi sebevědomé a odolné, když se na lodi vrhají do divokých peřejí do Labsko soutěsky. To není na remízu! Celospolečenský trend je vyvážená účast žen ve sportu a není důvod to nerespektovat. Takové kastování není vhodné, možná to Zdeněk Haník takto nemyslel, ale vyznělo to tak a těžko se dá toto hodnocení brát zpět. Ano, zaregistroval jsem, že některé závodnice jsou před startem nervózní, ale stejné emoce, mnohdy silnější, vidíte i u mužů. Když je závodnice naštvaná ze svého umístění v závodě, tak rozhodně nejela prohrát. Kanoistika je jeden z nejtěžších sportů – trénuje se na vodě, v mokrém oblečení, v zimě, větru, dešti, přesto to ženy podstupují.… Rozhodně ne za vidinou remízy. A sluší jim to.“

Jan Boháč, generální sekretář České unie sportu a předseda Českého svazu kanonistů.