24.03.2016 - Tomáš Maurer
počet přečtení: 1368
vytvořeno 24.03.2016, upraveno 24.03.2016

Miroslav Jansta, předseda České unie sportu

Před několika týdny s přehledem obhájil předsednictví v čele největší sportovní organizace České unie sportu. Po divokých letech po pádu Sazky teď vlivného advokáta Miroslava Janstu čekají další úkoly. Zejména bitvy o veřejné peníze, peníze z loterií, či o státní registr sportovců, který Jansta důrazně odmítá.

 

Jak říkáte, období stabilizace ČUS máte za sebou. Teď přichází jaké období?

Z těžce zadlužené organizace jsme vybudovali řádného správce majetku, který je v zisku. A teď je třeba zajistit dlouhodobě fungování českého sportu a jeho správy na úrovni státu. ČSTV bylo svého času něco jako ministerstvo sportu. To bylo zrušeno bez náhrady hned po Sametové revoluci. Dnešní ČUS je jen spolek, i když největší u nás. Ale nemá vůči státu žádné kompetence ani pravomoci, jako mělo bývalé ČSTV. A tak sport po roce 1990 ve vládě nemá náležité zastoupení ani zastání. Stát například přenechal sportovcům sportovní majetky daleko za hranicí životnosti za desítky miliard. Ale na rozdíl od církví jim nedal žádné prostředky na jejich údržbu a výstavbu.

 

Takže hlavním úkolem bude prosadit ministerstvo sportu?

Hlavním úkolem bude zajistit vlastní činnost, vyřešit pozemky v Podolí, zhodnotit nájemní vztahy v horských areálech, dotáhnout projekt Nymburk, kde jsme přepracovali megalomanskou představu architektů do ekonomické reality. Celkově bude stát asi 1,8 miliardy korun. To jsou ale náklady v čase. V dlouhodobém horizontu by už areál měl na sebe sám vydělávat.  Hlavně ale chceme pomoci v činnosti sportovním klubům a tělovýchovným jednotám, jejichž finanční situace je opravdu zoufalá.

 

Vraťme se ale k ambici vytvořit ministerstvo sportu…

Tuto ambici by měli mít zejména představitelé státu. Za 25 let jsou výsledky v oblasti správy a podpory sportu tragické. Kolem 80 procent nákladů na sport nesou rodiny, v Německu je to 50 procent. To je divné, ne? Sport je na úrovni státu otloukánkem. Nemůže za to sportovní obec, ale stát, která za 25 let nedokázal nastavit pravidla pro efektivní financování. A také bývalí funkcionáři bývalého ČSTV, Českého olympijského výbor, Sokola, kteří si hráli na to, že řídí český sport a sami nebyli schopni uřídit ani jednoho najatého ředitele v Sazce.

 

 

Máte nějakého favorita na post ministra sportu

Jméno není důležité, spíše jde o samotný systém. Ale pochopitelně to nesmí být nějaká politická výsluha, která nebude mít žádnou váhu. Hodně lidí si myslí, že sportu rozumí. Ale tak to rozhodně není, naopak skutečných odborníků je málo. Musí to být někdo, kdo ve sportu něco dokázal, má zkušenosti s organizováním i manažerskou prací.

 

Co tedy navrhujete a jaké pochopení ze strany vlády cítíte?

Je to na počátku o rozhodnutí v zásadě tří lidí. Premiéra, ministra financí a ministra školství. Výměnou ministra školství se doba na jednání pochopitelně zdržela, paní ministryně si zatím buduje svůj tým. Přicházejí noví lidé, nastavuje se nová spolupráce, která se zatím rozvíjí velmi slibně. Sport má, bohužel, stále nálepku prostředí, kde jen mizí peníze. A přitom i hloubková kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu na ČUS nenašla jediné pochybení. Teď chce stát zavádět státní registr všech sportovců.

 

Ano, proti tomu hlasitě vystupujete, ale proč?

To nebylo ani za totality, aby stát centrálně evidoval toho, kdo chce sportovat. To je úplně stejné, jako by se chtěl zavést státní registr všech umělců, nebo všech ochránců životního prostředí, či všech věřících. V Česku se většina peněz nerozděluje podle počtu členů, ale podle více ukazatelů, třeba významu, který daná činnost pro společnost má. My máme obrovskou tradici sportovních spolků už od Sokola, který rozhodujícím způsobem pomohl vzniku první republiky. Význam a dosah jejich činnosti se přece nedá poměřovat počtem členů a podrobnou evidencí všech osobních údajů a jejich spárováním s Registrem obyvatele, které vede Ministerstvo vnitra. Proto s registrem v této podobě zásadně nesouhlasím, je to v rozporu s listinou práv a svobod. Každý se v této zemi může svobodně sdružovat a nebýt pod státní kuratelou a sankcí 100 000 korun, když udělá nějakou chybu v osobní státní registraci. Jde to proti principu občanské společnosti. Když jsme ji v roce 1990 a 1991 vytvářeli, tak bylo základní myšlenkou oddělit státní moc a občanskou společnost. A jejími významnými představiteli jsou právě sportovní a další spolky.

 

Když stát vydává veřejné peníze, má přeci právo vědět, komu vlastně ty peníze jdou, nemyslíte?

To jistě má.  Kdyby měl úředníky, kteří tomu rozumí, tak nebude problém si tyhle věci zkontrolovat už nyní. Pokud stát nastaví jasné zadaní, my registry připravíme sami, můžeme státu dodat jakoukoliv informaci, kterou pro přidělení dotace potřebuje a stát si ji může ověřit. To stát za 25 let neudělal. Nikdy tu nebyl žádný systém kontroly. Nemůžou za to svazy, ale opět stát. Navíc každý sport je jiný. Co třeba já, když o žádnou dotaci nežádám, tak mám jako klub dávat státu podrobné osobní údaje o svých členech? Co je to za nesmysl, státu do toho přeci vůbec nic není. Měly církve registr věřících, když jim stát vracel obří majetky? Neměly. Navíc peníze se dělí podle úplně jiných hledisek - podle náročnosti sportu, podle reprezentace, podle toho, zda jde o olympijský sport, kolektivní, nebo individuální, podle významu a celospolečenského dosahu toho, co spolky dělají.

 

Na jaký druh evidence a kontroly byste tedy přistoupil?

Stát má právo určit metodiku, jak máme evidovat své členy a majetek. Ministerstvo má mít možnost do systému vstoupit a kontrolovat ho. Už teď ČUS spouští veřejný registr sportovců na internetu, navíc tam budeme mít také registr majetku. Největší nepořádek v minulosti byl právě v případě dotací do sportovišť. Já souhlasím, že stát má povinnost tyhle věci kontrolovat, my kontrolu potřebujeme, připouštím, ale nemůže jít o brutální zásah ze strany státu do svobodného sdružování občanů. Registr může být třeba podmínkou pro ty, kteří se chtějí ucházet o státní dotace, ale ne plošně pro kohokoliv, kdo se chce věnovat prospěšné spolkové činnosti.

 

To by byla zásadní změna, jak se na to dívá nová paní ministryně?

V tom je třeba jí poděkovat. Po dlouhých diskusích jsme našli kompromisní variantu mezi zastánci registru a námi, co chápou registr jako podmínku pouze ve sportovních spolcích, které žádají o dotace z veřejných peněz. Paní ministryně podá pozměňovací návrh, který povede registr žadatelů-příjemců dotací. Na návrh ČUS stát povede i registr sportovní infrastruktury, což je velmi potřebné.

 

Jak se vám jedná o financování sportu s ministrem financí?

Ministr financí je jediný vrcholný politik, který třeba v Senátu při obhajobě zákona o loteriích o sportu pozitivně a opakovaně hovořil. To je pozoruhodné, protože před volbami se sportem zaklínaly stovky politiků. Pan ministr řekl, že sportu přidá tři miliardy. Teď řekl 1,7 miliardy z navýšení hazardu a my ho budeme sledovat, jestli to splní, nebo zda se přidá k zástupu těch, kteří slibovali, ale neplnili. Měli by si uvědomit, že sport vykonává důležitou funkci, stejně jako kultura. Měli bychom mít stejné podmínky. 

 

Jaký je tedy očekávaný objem peněz na další rok?

To se bude řešit teď. Teď máme 3,5 miliardy plus 250 milionů v parlamentu. Z loterií se přes Český olympijský výbor letos sport vybere kolem 600 milionů, celkem tedy asi 4,3 miliardy. Cílem ale bude dostat se na úroveň roku 2006, kdy do sportu šlo téměř 7,5 miliardy, to mají politici co dělat. Nejde o okamžité navyšování. Teď je potřeba dvě až tři miliardy poslat do klubů, jednot a posílit reprezentaci a trenéry. Zde je úplně vyprahlá země. Další navyšování by mělo být postupné, aby se vyhodnocovala efektivita a byla kontrola. Spolků jsou tisíce. Potřebujeme systém a funkční ministerstvo, lobbistu a správce ve vládě. To nemůže dělat žádný spolek.

 

Loterie a sázkové kanceláře nyní část z daňového odvodu posílají přímo na Český olympijský výbor (ČOV). Podporujete zachování této daňové výjimky?

Nejde o to, že peníze jdou právě olympijskému výboru. Jde o to, aby sport letos nepřišel o oněch zhruba šest set milionů, které prostřednictvím ČOV loterijní a sázkové společnosti sportu posílaly. Takový výpadek si český sport nemůže dovolit. Také je důležité mít ty peníze včas a k dispozici po celý rok, protože na konci roku jsou málo platné. Také je třeba, aby zůstalo zachováno dosud konsensuální dělení těchto peněz, protože systém je rámcově nyní nastavený dobře. Sport si tím diverzifikuje zdroje a respektuje to, že více peněz dostávají sporty, na které se více sází. Má to podle mne logiku. My se jen obáváme, že stát nedokáže tyto tři základní parametry – zachování výše peněz, jejich včasné přidělení a dodržení logických parametrů - naplnit. Ale nebráníme s tomu, že při zachování těchto parametrů půjdou všechny peníze přes MŠMT.

 

Nezadělává si ale sport na problémy sám, když se třeba hádá předseda ČOV s ministrem financí před televizními kamerami a v tisku?

Jiří Kejval je veslař a tak jde do věci často s veslařskou urputností a přímostí a nevidí věci před sebou a kolem sebe, veslaři jsou zkrátka dříči a k cíli jezdí pozpátku. To bych mu nevyčítal. Možná měl lépe vysvětlit, proč tolik usiluje o zachování části peněz z loterijních a sázkových peněz pro ČOV, jak jsem říkal v předešlé otázce. Avšak máte pravdu, to jeho vystoupení mohlo působit na lidi, že chce peníze pro ČOV, ale on to tak nemyslel.

 

Ale to není jediná Kejvalova kontroverze s ministrem Babišem.

To se stává, když se potkají dvě silné osobnosti. Pan ministr Jiřího Kejvala nachytal na švestkách otázkou, kolik má ČOV pod sebou amatérských sportovců. Jiří odpověděl, že všechny, tedy miliony lidí. On ale ani tuto svoji odpověď takto nemyslel. On chtěl říci, že členy ČOV jsou spolky jako je třeba Česká unie sportu, které mají vlastní širokou členskou základnu. Myslel to obrazně. Ale formálně právně má pravdu minstr Babiš, že ČOV nemá pod sebou žádného sportovce, kromě několika zasloužilých olympioniků. Má však za členy spolky, které ČOV založily, aby jim pomáhal šířit olympijskou myšlenku a připravovat se na olympijské hry. Ony spolky jsou však suverénní, samostatná a svébytná společenstva a jejich členové nejsou současně členy ČOV.

 

Peníze ze sportu stáhnul třeba Ivo Valenta, majitel Synotu, který si také trochu rýpnul, že se sport měl více snažit, aby si tyto zdroje uhájil. Máte pocit, že jste za loterie měli bojovat více?

To je těžké. Nemohu jako předseda ČUS lobbovat za hazard, mohu lobbovat za systém financování sportu. Pan Valenta říká správně to, že tu měl být ministr sportu, který měl bojovat za to, aby peníze z hazardu končily ve sportu. To jestli se hazard zdaní 20, nebo 30 procenty, to je politické rozhodnutí, do kterého nemohu vstupovat. Jediné co mohu prosazovat je, kolik procent z toho má zamířit do sportu.

 

Nebere si sportovce pan Valenta až příliš okatě jako rukojmí. Nevadí vám to?

Možná to tak vyznělo, ale nevnímám to tak. Nemyslím, že nám přísluší bojovat za výši sazeb v hazardu. Nás to samozřejmě mrzí, chápeme jeho rozhodnutí, ale tohle měl řešit už s předstihem stát.

 

Ale lobbing sportu za hazard se asi v praxi netváří tak, že bojujete za konkrétní sazby, ale stačí ukazovat na potenciální zdroje, nemyslíte?

Náš lobbing spočívá pouze v tom, že chceme, aby všechny peníze z měkkého hazardu, tedy sázek a loterií, které těží právě ze sportu, šly do sportu tak, jak je to běžné ve vyspělých zemích všude ve světě.

 

U Synotu jde zejména o tvrdý hazard. Ten by neměl dotovat sport?

Určitě měl, ale v tomto případě by měly peníze spíše zůstat v obcích. A na nich je, aby tyto peníze také poslaly do sportu, neboť je základem zdravého životního stylu a obci může nepřímo pomáhat bojovat s kriminalitou a dalšími věcmi. Je paradox, že hazard slouží k tomu, aby lidé sportovali. Ale hazard tu je a bude, nelze ho vymýtit. Takže by alespoň tímto způsobem měl pomáhat lidem ke sportu. Pokud Synot sám bude podporovat sport – proč ne, je to výraz společenské odpovědnosti, ale ta se u nás v podnikatelském prostředí moc nevidí.

 

 

Ivo Valenta byl váš dlouholetý spojenec a sponzor vašeho basketbalového klubu. Zhoršil se nějak váš osobní vztah?

Vůbec ne, já si tyhle věci osobně nikdy neberu. Jeho obchodní rozhodnutí beru jako realitu. Pana Valentu znám 15 let, poznal jsem ho přitom trochu paradoxně v souvislosti s kulturními akcemi, nikoliv se sportem.

 

Jak moc zabolí stažení peněz Synotu z ČUS a zejména z českého fotbalu?

V případě ČUS to není problém, ale v případě fotbalu je to pochopitelně horší, jde o generálního partnera první ligy.

 

Stejně tak šlo o velkého sponzora vašeho basketbalového klubu Nymburk. Je to pro vás závažný problém?

Není. Samozřejmě každý milión korun je pro nás důležitý, ale v celkovém rozpočtu nešlo o zásadní částku, která by nás dostávala nějak pod tlak.

 

Co projekt lyžařského centra v Harrachově, který by měl vzniknout? Tam byla začátkem zimy vypjatá situace ohledně spuštění areálu a spory se státem o výši nájemného na pozemcích. Kam se nyní situace hnula?

S olympijským centrem v Harrachově počítáme. Chceme tím pomoci lyžařům, i proto mají v této diskuzi hlavní slovo společně s ČOV, který vlastní část tamní obecně prospěšné společnosti založené za tímto účelem. Ale jednání se státem zamrzla. Máme protichůdné posudky a nemůžeme se dohodnout na ceně.

 

Jaký projekt rozvoje Harrachova je nyní na stole? 

Původně jsem navrhoval, aby si lyžaři vzali celou naši harrachovskou horskou společnost, v níž společně s námi vlastní menšinový akciový podíl. A místo toho nám přenechali jejich podíly v Peci a Špindlu. Pak by si mohli projekt realizovat podle sebe. Na to nepřistoupili, takže teď hledáme společnou podobu projektu, který by měl sloužit jako důstojné místo pro přípravu lyžařů. Zatímco ostatní svazy mají Nymburk, lyžaři nic takového nemají. Ale plány v Harrachově se odvíjí od toho, jak dopadnou jednání se státem, s městem a dalšími institucemi.

 

V čele České unie sportu už táhnete pátou sezónu. Jak to dopadá na vaše ostatní aktivity, advokacii, Nymburk. Netrpí tím?

Je pravda, že mě nyní zaměstnává více činností, které mě neživí. Sport mě totiž nikdy neživil, naopak mě dost peněz stojí. Už jsem ve věku, kdy si tento luxus mohu dovolit. Třeba mě nyní láká opět učit. Funkci v ČUS beru jako brigádu. 

 

Kolik času tedy trávíte prací ve vaší advokátní kanceláři, kolik jako sportovní funkcionář?

Myslím, že je to 60 ku 40 ve prospěch sportu.  Stejně už k soudu nechodím tak 15 let, naše kancelář se rychle rozrostla, takže jde spíše o řízení firmy jako takové.

 

A co vaše sportovní podnikání? Hovořili jsme o Synotu. Ale i vaši společníci ze Sportovního holdingu Praha mají trochu starosti po krachu projektu KHL v Česku. Jak se to projevuje?

Tohle moc neřeším. O klub se starám, SHP  tam sice nadále má polovinu akcií, ale to není rozhodující. Máme nadále velmi korektní vztahy.

 

Na druhé straně o jejich vstupu jste si sliboval, že vám klubu pomohou posunout na vyšší úroveň, ekonomicky i marketingově. Z toho ale zjevně sešlo. Nechtějí vám podíl prodat zpět?

Měli velký ekonomický projekt, který jim padnul. To se občas stává, to je život. O zpětném prodeji jsme se nebavili, ale jak říkám, nemám s nimi žádný problém. Pana Speychala vídám jednou za několik měsíců a myslím, že se na všem umíme dohodnout.