05.03.2015 - David Kovář
počet přečtení: 1466
vytvořeno 05.03.2015, upraveno 05.03.2015

Jansta: Sportovci by měli být vůči politikům ráznější

5.3.2015  Českobudějovický deník  Strana 13  Ekonomika

MARKÉTA KOSOVÁ

 

Praha – Přerod financování českého sportu vstoupil do další fáze. Od časů kralování Aleše Hušáka se mnohé mění. „Největší a zásadní posun je, že si svazy začaly řešit svůj sport samy, bez toho, aby je někdo dirigoval metodou cukru a biče, bez toho, aby si někdo kupoval nebo zastrašoval jejich předsedy,“ říká v rozhovoru pro Deník Miroslav Jansta, šéf České unie sportu (ČUS). „Do vedení ČSTV, současnéČUS přišli noví lidé, kteří mají o sportu zásadní přehled, nedělají to pro peníze, dělají to zadarmo a z přesvědčení, že se český sport odpíchl ode dna a bude se dále rozvíjet.“

 

* A co se naopak zatím podle vás nepovedlo?

Zatím se nepodařilo přesvědčit politickou reprezentaci, že už dávno neexistuje socialistický ČSTV, který byl vlastně ministerstvem sportu, a 25 let nedokázal stát starost o sport adekvátně transformovat a nahradit. Situace v kultuře, i když si představitelé kultury stěžují, je čtyřikrát lepší než ve sportu. Teprve teď se snad začíná blýskat na lepší časy. Po prohlášení ministra financí Babiše, po krocích ministra Chládka by se snad mohlo podařit, že se sport zase prosadí na místo, kam patří, tzn. na jedno z předních míst celospolečenského významu, a stane se věcí, o kterou se stát bude starat.

 

* Příjem sportu od státu není pevně definován. V čem vidíte hlavní důvod, proč to tak je?

Sport je na okraji zájmu politické reprezentace, není vnímán, neměl dosud – obrazně řečeno – svého ministra. Pro politickou reprezentaci skončila transformace sportu v podstatě předáním Sazky sportovcům (nakonec se ukázalo, že to bylo předáno jen úzké skupině okolo Aleše Hušáka) a přijetím deklaratorního a bezzubého zákona o sportu. Jinak se v minulosti odevzdal spolkům majetek, který byl v socialistickém vlastnictví, nedalo se k tomu financování, neřešily se investice, přestala výchova trenérů, takže 80 procent všech výdajů táhnou dobrovolníci a u dětí a mládeže rodiny, což třeba v Německu je jen asi na 50 procent. Tím pádem zastarala infrastruktura a nemyslí se ani na dostatečnou výchovu ve školách. Teď sport má svého ministra, protože ministr Chládek se chová nejen jako ministr školství, ale i sportu a věřím, že se to ve sportovním prostředí projeví.

 

* Vy i šéf Českého olympijského výboru (ČOV) Jiří Kejval argumentujete u vládních činitelů, že ČR je na tom v tomto směru pomalu nejhůře z EU. Nezabírá to?

Českému sportu chybí lobby. Za dvacet let tu nevyrostla vůbec sportovní lobby, přestože jsme dosáhli vynikajících výsledků, především v devadesátých letech, a to hlavně v individuálních sportech. Sportovci by měli být ráznější vůči politikům, nejen když se s nimi fotí, objímají a když jim gratulují. Na rozdíl od kultury to ve sportu není. Dlouhá léta sportovní lobby řídil Aleš Hušák. Hlídal si, aby ho nikdo nepřerostl, kupoval si politiky, kupoval si sportovce a takhle to dopadlo. Teď je potřeba vybudovat novou sportovní lobby, aby se sportovci nebáli říct si o to, co jim patří, aby mohli vůbec řádně sportovat.

 

* Navíc došlo před časem i k jistému názorovému rozporu mezi vaší unií a ČOV. V čem spočíval?

Nejde o rozpor. Jde o hledání postupů a o výměnu názorů na vybudování nové struktury českého sportu. Jsem zastánce decentralizace sportovních spolků, protože situaci vnímám i jako majitel klubu a vím, co můj klub potřebuje. Nepotřebuji od ČOV, ČUS nic, potřebuji legislativní podmínky na to, abych si získal peníze a sehnal dobré trenéry, a o ostatní se postarám sám. Jako předseda svazu potřebuji zajistit peníze pro reprezentaci na výchovu špičkové mládeže. To jsou moje názory. Jirka Kejval má určité jiné představy, diskutujeme o tom. Jsem zastánce toho, aby bylo ministerstvo sportu, abychom nebudovali silnou střešní organizaci, protože máme velké množství suverénních spolků. Spíš potřebujeme koordinaci společného postupu. Je dobře, že máme o čem diskutovat. Není to duel mezi Kejvalem a Janstou, ale i ostatní předsedové svazů přemýšlejí hlavou a diskutujeme o tom.

 

* Už jste si vše s Jiřím Kejvalem vyříkali?

To bylo vždycky v klidu. Spíš to rozdmýchalo okolí, které to stavělo do krajních pozic. Já diskusi nikdy nevnímal jako vyhrocenou.

 

* Máte společnou strategii, jak získat více peněz do sportu, nebo je každý ze subjektů shání po vlastní linii?

Myslím, že hlavně v posledních měsících a týdnech hledáme jednoznačně shodu.

 

* A kardinální otázka: nebylo by vhodnější řídit celý český sport pouze jednou z těchto institucí?

Ani jedna instituce nemůže řídit sport. Sport není řiditelný. Nedá se řídit, jako se nedá řídit kultura. Sport je u nás složen z tisíců svébytných spolků a ty si musí řídit sport ve své působnosti po svém. Nejde to dělat jako za socialismu, že byl jeden „nadřízený“ pseudospolek ČSTV. To už nebude a naštěstí to ani nejde. Hlavním garantem sportovních odvětví jsou příslušné svazy, které pomáhají klubům v jejich činnosti. Základními kameny jsou kluby. Střešní organizace nemůžou nic řídit. Nemají pravomoc něco řídit, mohou jen vytvářet servis, podporu, zastupovat své členy ve věcech, kterými je jejich členové pověří. ČOV, ČUS i třeba Sdružení sportovních svazů jsou organizace, které pomáhají a zajišťují servis. Třeba fotbalový svaz řídí svoji ligu, další svazy řídí organizování sportovních akcí svého odvětví a to je všechno, kdo a co může řídit.

 

* Pokud více financí od státu nedostanete, kde je chcete shánět? Existují i alternativní zdroje financování?

To je poměrně zásadní otázka. Když bude sport jen soukromá zábava, tak potom stát nemůže kritizovat sportovce, jak sportují. Ale sport není jen soukromá zábava, má velký celospolečenský dopad, má vliv na zdraví lidí, sociální soudržnost a návyky i obrovský ekonomický význam. Zde musí nastoupit odpovědnost státu. Jestliže firmy, které se zprivatizovaly, nepřispívají na sport, tak jak to dělají ve svých mateřských zemích, jestliže jsme opravdu ve financování v porovnání s ostatními zeměmi v Evropě na konci ocasu, pokud jde o srovnání v rámci HDP k rozpočtu, tak to je odpovědnost politiků a vlád. My na to poukazujeme a budeme poukazovat. Pokud vláda nesplní volební program stran, které ji tvoří, ani nedodrží programové prohlášení, jež je ambiciózní a dobré, pokud jde o sport, tak to bude i její odpovědnost a politici budou muset říct, proč to nesplnili.

 

* Co třeba sponzoři? Zvýšil se jejich zájem v poslední době?

Právě proto, že klesá sponzorování polostátních firem, které by měly dávat příklad těm zahraničním, bohužel zájem sponzorů uvadá a sponzoring celkově klesá. Další otázka, která nastupuje, je společenská zodpovědnost firem a co s tím stát udělá, protože sportovci sami si s tím neporadí.

 

* Dokázal byste říci, které sporty jsou pro ně nejatraktivnější?

Fotbal, hokej a určitě další kolektivní sporty, které hrají mezinárodní soutěže. Pak jsou to především představitelé individuálních sportů, kteří vynikli a jsou schopní, především mezinárodně, reprezentovat značku, kterou firmy chtějí propagovat.

 

* A kteří sportovci – a proč?

Určitě jsou to ti, kteří jsou komunikativní a umějí se dobře prodat nebo mají někoho, kdo jim v tom pomáhá. Není sportovec jako sportovec, jako není člověk jako člověk. Může být sportovec, který odvádí jedinečný sportovní výkon, ale je to introvert a neumí se prodat, a pak je sportovec, který vyhraje, a ještě to umí odkomunikovat a umí to prodat. Je to jako u lidí v jiných profesích.

 

* Mezi finanční silou svazů u nás existuje až propastný rozdíl. Snažíte se tedy upřednostňovat při přidělování prostředků ty, které si na sebe hůře vydělají, než například fotbal a hokej?

To nejde, tam se musí nastavit pravidla a stát musí garantovat podmínky tak, aby mohl zajistit reprezentaci, aby mohl vychovávat špičkovou mládež. V tom ostatním si svazy musí poradit, to je na představitelích svazů, nemůžeme tady budovat sportovní komunismus.

 

* Ale jak podnítit financování mládeže? Kudy vede cesta?

Právě zde je základní a kardinální úloha státu, kdy musí už od dětství a od základní školy budovat vztah ke sportu a ke sportování. Zde je právě úloha školy a klubů, která se ztratila. Byla tady a bývalé Československo se tím mohlo ve východním bloku pyšnit, protože na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se třeba Francouzi inspirovali některými prvky naší státní přípravy ve sportu. Měli jsme zrušit ideologii, měli jsme zrušit ČSTV, ale tu provázanost škol a klubů jsme měli ponechat.

 

* Snažíte se argumentovat i klesající fyzickou zdatností české mládeže?

Tady není potřeba argumentovat, ta je očividně otřesná. Stali jsme se nejtlustším národem v Evropě, to je do nebe volající.

 

* Pomohou akce, jako je například Olympijský víceboj?

Rozhodně, ale to jsou jen třešničky na dortu, potřebujeme systémovou změnu.

 

* Napadá vás nějaký podobný projekt, který by vaše unie mohla zaštítit?

My máme vlajkový projekt pro kluby a to je ČUS – Sportuj s námi! Loni, když jsme s projektem začínali, jsme měli 200 akcí a letos už kalendář čítá 500. Je potřeba projekt dostat do každého města, do každé obce, aby se stal masovou záležitostí.

 

* Někdejší ČSTV, předchůdce unie, kritizovali za přebujelou administrativu. Nakolik jste ji „osekali“ nyní?

ČUS zaměstnává 167 lidí, přes 85 procent z toho v dělnických profesích. Jsou to hlavně lidé, kteří zajišťují provoz ve sportovních centrech na Zadově, v Nymburce a v Podolí, která ČUS vlastní a provozuje. Na Strahově sedí 14 lidí, kteří řídí, organizaci a zajišťují administrativu, finanční a právní záležitosti společnosti, věnují se koncepční a odborné činnosti a především zajišťují servis svým členům – 73 národním sportovním svazům, 9029 sportovním klubům a tělovýchovným jednotám, v nichž je sdruženo 1 428 506 členů. A taky je potřeba říci, že rozpočet současné administrativy ČUS pracující na Strahově ve srovnání s bývalým ČSTV poklesl oproti roku 2006 o více než 40 procent, čímž kopíruje pokles celkových dotací do sportu.

 

* Přiznejte, ještě vás tato práce baví? Neříkáte si někdy, že byste se radši věnoval třeba jen basketbalistům Nymburka?

Rád bych, ale to bych na to musel mít podmínky. Všechno, co dělám, dělám proto, aby nejen basketbal, ale i všechny ostatní sporty měly vytvořené podmínky, protože to jsou všechno spojené nádoby. Proto jsem toto začal dělat, jinak by mě ani nenapadlo být předsedou tak velkého spolku, jako je ČUS.

 

* Když už toho máte přece jen plné zuby, jak se nejlépe odreagujete?

Musím to vždycky překonat a přemýšlím, jak to udělat. Ale když se opravdu potřebuju odreagovat, tak se rád podívám na historické filmy a westerny nebo si opětovně otevřu nějakou knihu od Oty Pavla, Hrabala či Kundery.